JAK FUNGUJE PRINCIP REUSE

KRÁTKÝ VÝLET DO MINULOSTI

Historii významu slova REUSE bychom mohli vystopovat kamsi do hluboké minulosti. Ve skutečnosti lidstvo nutila věci znovu nebo co nejdéle používat nikoli jejich společenská odpovědnost k životnímu prostředí, ale ekonomická nutnost. Pojmy jako recyklace, upcyklace, remanufacturing, reuse, downcyklace a všechny jejich deriváty, kterými se dnes oháníme a jejichž obsahová náplň je dnes když ne vyprázdněná, tak alespoň zmatečná, měly tehdy čistě ekonomický cíl: zachovat materiály a již vytvořené hodnoty. Předejít škodám, které představovalo vyhození věci. Rozbité kovové předměty se přetavovaly. Oblečení se běžně dědilo nebo přešívalo. Stroje se opravovaly. Dnes bychom nazvali přetavování recyklací. Přešívání oblečení upcyklací nebo reuse.  A opravu repasem. Jenomže to všechno jsou jen slova, která potřebujeme, abychom vyplnili prázdná místa po skutcích. 

REUSE V SOUČASNOSTI

Dnes chápeme slovo REUSE jako činnost, kdy danou věc použijeme znovu. Ideálním příkladem jsou vratné obaly. Obal – třeba lahev – se použije několikrát. (Ano, zarputilí environmentalisté mohou oponovat tím, že k opětovnému naplnění lahve je třeba energie, vznikají emise. Ale to při recyklaci taky. A mnohem víc.) Zálohovaná lahev má svou ekonomickou hodnotu jako produkt. Recyklací produkt mizí, zbude jen materiál, ze kterého se vyrobí nová lahev – tedy nový produkt. Výrobci i prodejci zaběhnutý princip vratných obalů opustili z důvodu jeho ekonomické nákladnosti. Teď ho využívají jako ekologický benefit. Hloupé. Minimálně čtvrtinu obalů, které spotřebujeme, je možné znovu použít. To, že to jde, dokazuje několik e-shopů, které opětovně používají kartonové krabice. Výrobcům ani prodejcům nic a nikdo nebrání, aby princip znovu používání obalů zavedli.

​

Minimálně čtvrtina obalů je znovu použitelných

​

Snaha opětovného využívání a prodlužování životnosti věcí je v současnosti komplikovaná všudypřítomnou nadprodukcí. Vcelku běžně se v domácnostech znovu používaly kovové obaly, papírové krabice, sklenice. To je dnes právě díky nadprodukci téměř nemožné. A absurdní je, že pokud kovou nebo papírovou krabic potřebujeme, jdeme si ji koupit do Ikea. Totéž platí o sklenicích a dalších věcech. Jednou z příčin takové anomálie je to, že nejsme schopni chápat skutečnou hodnotu věcí. Hodnotu pro nás představuje suma v penězích, tzv. společenská hodnota nebo touha vlastnit. Výsledkem takového přístupu je všeobecně známý jev, kterému říkáme plýtvání. Vždy totiž plýtváme tím, co pro nás nemá momentálně hodnotu, viďte?

​

Nevyhazujte to. Použijte to znovu. Dejte to někomu. Prodejte to. Nic víc se za tím neskrývá. Jednodušší už to být nemůže. Význam znovupoužití ve smyslu tzv. předcházení vzniku odpadů je zásadní. V zaběhnutém názvosloví v oblasti Waste Management, kterému se také někdy říká 3R, je „re-use“ uváděno buď první, nebo druhé. Nikdy však za posledním „recycle“. Jinak řečeno, znovupoužívání věcí je pro snižování množství odpadu zásadnější, než jeho redukování nebo recyklace (která de-facto množství odpadu nesnižuje vůbec).

Více informací naleznete ZDE