Století selhání otců aneb, jak vychovávat chlapce tak, aby se z nich stali muži

O co jde? Aby rodina fungovala, potřebuje zajistit dvě základní potřeby. Na jedné straně je to bezpodmínečné přijetí, láska a bezpečí a na straně druhé nastavení hranic a řádu. Český psycholog Marek Herman připodobňuje tyto dvě polohy ke kříži, kdy jedno rameno zajišťuje matka, která je od přírody vybavena otevřenou náručí a bezpodmínečným přijetím svého potomka. Úlohou otce, jako druhého ramena, je nastavit a hlídat hranice, zajistit řád a tím ochránit děti i jejich maminku (i před sebou samou). Když si představíte, že byste tento pomyslný kříž položili na zem, rodina na něm bude pevně stát. Pokud bude jedno rameno chybět, spadne.

Problémem posledního století je ale to, že chybí ta mužská osa. Až v 90 % českých rodin jsou hlavou ženy, matky. Většinu mužů vychovaly právě ženy, ve většině případů chyběl mužský vzor a navíc naše západní společnost opustila už dávno přechodové rituály, které od nepaměti uváděly chlapce do dospělosti. Problémem je i to, že v nefukčních rodinách se synové běžně stávají “náhradními manžely” svých maminek, což je role, které nemohou nikdy dostát a která jim následně brání v tom, aby sami dospěli. Valná většina mužů je tak dnes velkými dětmi, jejichž náplní života jsou stále hračky – dnes nejčastěji auta a technologie. 

Dovednostem i životu jako celku se děti učily po generace především nápodobou lidí okolo. V dobách, kdy ještě většina lidí pracovala a prostě žila v místě bydliště a věnovala se hmatatelné práci, nebyl problém okoukat, jak se vyrábí skříň, staví dům, vaří marmeláda nebo dojí kráva. A protože dítě vychovávala často celá vesnice, o škále dovedností by si většina dnešních dětí mohla nechat jenom zdát.  

S počátkem stěhování do anonymních měst a rozmachem zaměstnání začali muži z výchovy i ze života mizet. Od pondělí do soboty, od nevidím do nevidím dřeli v továrně. Výchovu dětí začaly přebírat ženy. Doma a jak šel čas i v institucích – sestřičky v jeslích, tety ve školkách, učitelky ve školách. Celé dětství, až do konce základky, kam oko dohlédne, je buď výhradně nebo naprostá převaha žen. 

Vzor pevného, rozhodného muže, o kterého se žena, děti i ostatní mohou opřít, zmizel. Sám na sobě i svém okolí pozoruji, jak často se z chlapců vychovaných ženami stávají slabé, nejisté, nevýrazné “mužo-ženy” odsouzené do rolí těch, kteří vydělávají na hypotéku, ale kteří by se do každodenního fungování rodiny neměli ideálně moc plést. Přitom platí, že o co slabší jsou muži, o to silnější musí být ženy – tak funguje lidská biologie. Image slabého muže podporuje vydatně i popkultura, která muže zobrazuje jako velká děcka, jakási nesamostatná budižkničemu, o které se musí žena starat. Jeho jedinou úlohou je vydělat na složenky. Společnotí přijímaným faktem je to, že po zbytek času buď leží na gauči u televize, hraje si mobilem, ti aktivnější jdou s kamarády na kolo, ti zbylí do hospody. Utahování si z mužů a stěžování si na ně patří k pevnému bodu v konverzačním programu českých žen. Celé je to opět tak časté, že to naše mysl vyhodnotí jako normální a tedy neviditelné. 

Problém nedospělých mužů se dá nejlépe vysvětlit na otázce: Je něco horšího než kluk, který se snaží ostatním dokázat, že (už) je muž? Podívejte se do dnešní politiky a do byznysu. Uvidíte tam jednu velkou mateřskou školku, kde se chlapečci přetahují o hračky a kdy se jeden před druhým snaží dokázat, kdo je větší chlapák. Problémem je i nevypořádání se vztahu s matkou. Mnozí dospělý muži zůstávají dětmi svých maminek a místo, aby se stáli pevně po boku svých žen, jsou až do pozdní dospělosti náhradními manžely svých matek.

Jak se nám to stalo? Kdy v historii se ti správní chlapi ze západní kultury vytratili? Už jsem zmiňoval začátek průmyslové revoluce, stěhování do měst a tvrdou práci v továrnách. To byl začátek. Další velká rána mužství padla roku 1914. Tehdy začali evropští muži masově rukovat do první světové války, odkud se buď nevrátili nebo se vraceli jako invalidé s traumaty na zbytek života. Dalším milníkem byl rok 1929 a světová hospodářská krize, kdy většina mužů přišla o zaměstnání a dostali tak další ránu do svého sebevědomí živitele rodiny. V roce 1939 se zopakovala historie a další muži se z druhé světové války buď nevrátili nebo přišli jako fyzičtí či psychičtí invalidé. V roce 1945 přišly změny hranic řady států, masové odsuny, internace do lágrů. V 50. letech to pokračovalo procesy, kdy to málo silných mužů končilo v uranových dolech, ve věznicích a na šibenici. Ostatní zjistili, že pokud mají přežít, je třeba “držet hubu a krok”. Po krátkém období naděje v 60. letech přišla normalizace a s ní další rána pro probouzející se mužství. A nakonec k nám v 90. letech přišel kapitalismus toho nejhrubšího zrna se vší chamtivostí, tunelováním a mafiánskými praktikami, které jsme do té doby znali jen z akčních filmů. Na piedestalu ležely peníze a veškerá morálka, vztahy a lidství šly stranou. Přelom 20. a 21. století pak přinesl i k nám chudobu a exekuce a tisíce rodin uvrhl do existenční nejistoty nebo dokonce až na ulici. Bylo to též období rozmachu technologických hraček a sociálních sítí, které přilepily mnoho mužů nadobro k obrazovkám, od kterých se ještě nedokázaly odlepit. 

Zdroj článku a video naleznete ZDE