Vladimír Janypka (ABB): Dobito za 8 minut

Už dlouho čteme o elektromobilitě, obnovitelných zdrojích energie, sítích páté generace nebo robotizaci a vždy se zmiňuje, že už jsou takříkajíc „na spadnutí“. Kdy už se jich konečně dočkáme? Anebo už tu jsou a my si jich jen dostatečně nevšímáme?

Technologie, které zmiňujete, už tu jsou, ale jsou zaváděny postupně a registrujeme je jen tehdy, když se v nich odehraje něco podstatného. Když si vezmeme například elektromobilitu, právě včera jsem zaznamenal v televizi spot inzerující možnost objednávky nového elektromobilu Škoda. Je to přesně ten signál, který může nastartovat rozvoj celého odvětví – když přestane být jen teoretickou debatou a stane se součástí každodenní reality.

Technologie tedy už jsou mezi námi, ale zatím se s nimi příliš často nesetkáváme v praxi?

Pokud bych měl zase mluvit o elektromobilitě, tak ano. Kupříkladu my v ABB máme k dispozici jak technologie nabíjecích stanic, tak technické prostředky k dopravě elektrické energie k nabíjecímu místu. Podobné je to i v dalších případech. Internet of Things už do velké míry funguje, na síť je připojen čím dál tím větší počet přístrojů a jejich množství se neustále stupňuje. To samé platí v oblasti umělé inteligence, robotizace a dalších odvětvích.

Připadá mi, že zavádění nových technologií často naráží na nedůvěru a neochotu je přijmout. Z čeho to pramení? Nesouvisí naše otálení s obavou, že nám stroje vezmou práci?

Takové obavy se občas objevují, ale je potřeba si uvědomit, že robotizace je a bude zaváděna především do oblastí, kde by lidé z důvodů hygieny a bezpečnosti práce vůbec neměli pracovat. Do lakoven, při svařování, v manipulaci s těžkými předměty. V nich je pro nasazení robotů obrovský prostor a ani to nebude znamenat, že nás zcela nahradí. Když se podíváme do zemí, kde je robotizace už dnes na vysokém stupni, do Jižní Koreje, Japonska, Německa, tak zjistíme, že právě tyto země mají úroveň nezaměstnanosti velmi nízkou. Roboti nás o práci nepřipraví. Jen razantně zvýší její efektivitu.

To je pro nás asi velmi aktuální, protože si sami občas dáváme tu nepříliš lichotivou nálepku „montovna Evropy“.

Ten výraz se nezakládá na pravdě a objeví se vždy, když se někomu hodí do argumentace. Paradoxně se většinou používá v souvislosti s automobilovou výrobou, ačkoliv právě v ní funguje robotizace na vysoké úrovni. U ostatních průmyslových odvětví ale srovnání se zbytkem světa nevyznívá moc optimisticky. Například v Dánsku připadá na každých deset tisíc pracujících mimo automobilový průmysl 230 robotů. U nás je to jen 56, což je jen o málo více než třeba v Číně, kde jich je 48. Myslím si, že bychom se měli snažit přiblížit spíše tomu dánskému modelu. Dbát o to, abychom v této oblasti nezaostávali.

Proč to u nás nejde rychleji?

Podle mého názoru jde především o nedůvěru podnikatelů a manažerů, která pramení z obavy o návratnost investic do nových technologií.

Jsou takové obavy na místě?

Při úvahách o návratnosti zpravidla převládá porovnávání ceny robota s náklady na zaměstnance, jejichž práci by mohl převzít. Taková úměra ale neplatí. Vstupuje do ní řada dalších parametrů, jako je efektivita práce, spolehlivost, rychlost, menší počet zmetků a tak dále. Ani cena už nebude dlouho faktorem. Za posledních patnáct let se průměrná pořizovací cena automatizovaných pracovišť snížila až o 40 %, kdežto náklady na zaměstnance neustále rostou.

Snažíte se nedůvěru v nové technologie nabourávat?

Samozřejmě. Jsme například partnerem soutěže E.ON Energy Globe, jejímž účelem je přímo zviditelňovat projekty, které inovativně přistupují k využití nových technologií, k úsporám energie, ochraně životního prostředí a mohou tak sloužit jako inspirace pro ostatní. Úzce také spolupracujeme například s Asociací malých a středních podniků. Každý rok pro ně pořádáme řadu seminářů, na kterých prezentujeme možnosti nových technologií a jejich výhody pro oblasti, ve kterých členové asociace působí.

ABB se také na vývoji nových technologií aktivně podílí. Máte v Česku specializované oddělení vývoje a výzkumu? A objevilo něco zásadního?

Výzkum a vývoj probíhá v podstatě ve všech našich výrobních závodech. Mimo to v Česku, ve Vestci u Prahy a částečně v Ostravě působí Evropské aplikační centrum pro vývoj technologie svařování a dělení materiálů. Zde vyvíjíme různé typy svařovacích buněk pro obloukové i laserové svařování anebo navrhujeme konkrétní aplikace v kombinaci s různými nástroji a přípravky. V Ostravě zase působí naše operační centrum inženýrských činností, kde více než pět stovek vývojářů pracuje na projektech konstrukce námořních lodí, dobývání nerostných surovin a na nich napojené technologie. Pracujeme tu s umělou inteligencí, vyvíjíme softwarové aplikace a designujeme projekty a jejich implementace na individuálních lokalitách po celém světě. Je to velmi unikátní pracoviště opět narušující stereotyp tvrzení, že Česko je pouhou montovnou.

Kdybychom se vrátili zpátky k elektromobilitě, tak u ní také zaznamenávám skeptickou náladu a tvrzení, že na ni ještě nedozrál čas.

Jak už jsem říkal, v podstatě všechny technologie pro její rozšíření již máme k dispozici. V zemích jako jsou Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Německo a dalších vidíme, že jsou použitelné v praxi a například v městské hromadné dopravě má jejich využití velkou perspektivu. Samotné zavádění ale není závislé na pouhé existenci technologie. Vstupuje do něj řada faktorů. Ochota samospráv a vlád podporovat prodej elektromobilů, zapojovat se do evropských projektů a investovat do výstavby infrastruktury. Poptávka ze strany zákazníků a s ní související intenzita výroby snižující ceny. V tom bohužel trochu zaostáváme. Pokud si správně pamatuji, tak v Česku je v provozu jen kolem tří tisíc elektromobilů a počet dobíjecích stanic je také stále omezený.

Změní se to?

Předloni se objevily první evropské dotační tituly, které Ministerstvo dopravy uvolňuje prostřednictvím veřejných soutěží do projektů rozvoje infrastruktury. Velmi si vážíme, že si nás jejich vítězové často volí jako partnera a že budeme moct elektromobilitu u nás posouvat kupředu.

S čím se tedy budeme, doufejme za krátkou dobu, potkávat?

K dispozici jsou dva druhy dobíjecích stanic. Jedna funguje na střídavém proudu a je využitelná v době, kdy je auto na delší dobu zaparkované – v práci, při nákupu nebo doma. Druhá využívá proud stejnosměrný, má výkon 50 kW a více, který umožňuje daleko rychlejší nabití vozu. Takzvané Ultrafast Chargery dokážou dobít baterie na dojezd kolem 200 kilometrů zhruba za osm minut. Což už je srovnatelné s běžným tankováním. Takové super rychlé nabíjecí stanice už jsme instalovali dvě, z toho jednu ve spolupráci s E.ON na devadesátém kilometru D1 na Vystrkově.

Pokud by se vše hnulo kupředu, v jakém časovém horizontu může potřebná infrastruktura vyrůst?

Obecně se tvrdí, že na každých deset aut je potřeba jedna rychlonabíjecí stanice. Když velmi zhruba odhadneme vývoj prodejnosti elektromobilů, tak soudím, že postavit během příštích pěti let tisíc nabíjecích stanic by mohl být dobrý začátek.

A je to reálné?

To je otázka. Instalace samotné nabíjecí stanice není složitá. Bohužel, ne všechny současné čerpací stanice disponují dostatečnou kapacitou elektrického připojení na to, aby je mohly začít provozovat. A i tam, kde je kapacita dostačující, se potýkáme s takovými překážkami, jako je složitost stavebního řízení. Získat stavební povolení na dobíjecí stanici je tak složité, že jakýkoliv harmonogram budování infrastruktury doslova rozbíjí.

Pokud ovšem budeme zaostávat za okolními zeměmi, nehrozí nám, že se kvůli tomu staneme doslova neprůjezdným územím uprostřed Evropy?

To je, řekněme, velmi relevantní úvaha. Když porovnáme náš rozvoj elektromobility s okolními státy, tak za zeměmi jako jsou Německo, Rakousko, Skandinávie opravdu zaostáváme. Ve srovnání se státy V4 jsme ale zase o něco napřed.

Jak vidíte elektromobilitu v Česku a ve světě za 10 let? Dojde spolu s ní k dalším změnám? Zbavíme se spalovacích motorů?

Nemyslím si, že úplně opustíme spalovací motory. Minimálně například u stavebních strojů a těžké techniky je budeme stále využívat. Pokud se ale podíváme na města, tak si troufám tvrdit, že vozidla pohybující se uvnitř intravilánu a městskou hromadnou dopravu bude pohánět elektřina. Vozidla hromadné dopravy se mimochodem v této souvislosti málo zmiňují. Osobní vozy jsou daleko více na očích a symbolem elektromobility je pro nás stále Tesla. Domnívám se ale, že nejrychleji se bude prosazovat například u autobusů. Linku elektroautobusu, která využívá ABB technologii rychlého dobíjení, nedávno zprovoznili v Trutnově. Máme k dispozici i technická řešení, která umožní částečné dobytí po příjezdu na zastávku, kde se vozidlo napojí na stanici rychlého dobíjení, která jeho akumulátory během nástupu a výstupu cestujících dobijí na kapacitu postačující na dojezd do další stanice. O stejné technologii teď uvažuje Praha pro linku autobusů spojující nádraží Veleslavín s letištěm. Jsem ale opatrný, protože se o ní diskutuje už asi tři roky a jak víme, tak cyklus fungování samospráv je jen o rok delší. Doufám, že i příští radnice bude rozšiřování elektromobility považovat za svou prioritu.

Budou mít změny v dopravě nějaký větší dopad na celou oblast? Rozvine se carsharing, dojde k omezení dopravy obecně?

Nositelem změn nebudou jenom technologie. Svou roli bude hrát i generační změna v rozhodovacích funkcích, které se patrně na celkovém postoji k novým technologiím projeví. Jestli to bude tak kategorické, že bychom přestali kupovat auta a všude jezdili půjčeným vozem, to si tvrdit netroufám.

Zdroj článku naleznete ZDE